Birkebeinerrennet 2025 – výprava Tarzanklubu do Norska
Na cestě za další výzvou
Po loňském Vasově běhu ve Švédsku si Tarzanklub nemohl nechat ujít další legendární běžkařský závod. Volba padla na slavný Birkebeinerrennet 2025 v Norsku – 54 km dlouhý závod klasickou technikou s povinným 3,5 kg batohem na zádech jako připomínku historického příběhu Birkebeinerů. Naše výprava se skládala celkem z osmi členů. Část týmu zvolila pohodlnější leteckou dopravu do Osla, většina z nás však sedla do aut a vyrazila na sever už ve středu 12. března, abychom si kromě závodu užili i něco navíc.
Ve čtvrtek odpoledne jsme dorazili do Lillehammeru, kde jsme se setkali i s ostatními členy výpravy, kteří přiletěli letadlem. Vyzvedli jsme startovní čísla u registrace a ubytovali se v útulném domě pár kilometrů za olympijským městem.
Den závodu – Birkebeinerrennet 54 km
V sobotu 15. března nadešel hlavní den – legendární Birkebeinerrennet. Vstávali jsme ještě za tmy a v Lillehammeru nasedli na autobus, který nás spolu s dalšími stovkami natěšených lyžařů odvezl na start do městečka Rena. Počasí bylo chladné, ale ideální na závod. Na startu se objevil tradiční problém skoro všech závodů: nedostatek kadibudek, fronty byly nekonečné, a tak nezbylo než improvizovat v okolním lese jako mnozí další. I to patří k zážitkům ze startu.
Potkali jsme i pár známých tváří – na startu jsme zahlédli českou legendu dálkových běhů Stanislava Řezáče. Tenhle veterán skončil na 99. místě, ale připomněli jsme si, že Birken v minulosti dokonce čtyřikrát vyhrál.
Na trati z Reny do Lillehammeru
Krátce po deváté hodině jsme vyrazili na trať s povinným 3,5kg batohem na zádech (na připomínku příběhu záchrany malého prince Håkona). Úvodní stoupání nám dalo zabrat, ale postupně jsme se rozhýbali a začali si to užívat. Po zdolání úvodních kopců jsme si nahoře užili nádherné výhledy na norskou zimní krajinu. Naštěstí panovalo mrazivé, ale slunečné počasí, takže stopa byla rychlá a sníh tvrdý. Velmi kvitujeme počet stop, po většinu závod bylo osm upravených stop vedle sebe, žádné tlačenice.
Trať vedla nádhernou zimní krajinou norských hor. Kolem 40. kilometru jsme dorazili do oblasti Sjusjøen. Atmosféra v Sjusjøenu nás doslova nakopla; podél trati stáli fandící Norové, bubnovali, mávali vlajkami a povzbuzovali každého z nás. Jejich nadšení nám vlilo novou energii do žil právě ve chvíli, kdy docházely síly. S vědomím, že do cíle už není daleko, jsme překonali i posledních pár kopců a také pár nástrah v podobě prudších zledovatělých sjezdů. Někteří z nás se o zrádnosti ledu přesvědčili doslova na vlastní kůži.
Do cíle v Lillehammeru jsme dorazili unavení, ale šťastní. Protnout cílovou pásku na stadionu Birkebeineren ve městě, které hostilo zimní olympijské hry 1994, byl ohromný pocit. V cíli na nás čekala zasloužená odměna v podobě originálního Birken odznaku. Všichni z naší výpravy jsme závod úspěšně dokončili. Pro některé z nás to dokonce znamenalo završení osobního „Grand Slamu Ski Classics“ – Jizerská 50, Marcialonga, Vasův běh a Birken.
Po závodě jsme si na oslavu připili. Unavení, ale plní euforie a dojmů jsme večer složili hlavy a dopřáli si vydatný odpočinek.
Skialpová výprava v Rondane
V neděli jsme se zastavili na oběd v městečku Otta. Při objednávání burgerů se odehrála menší humorná epizoda – Láďa si nabral plnou misku másla v domnění, že jde o majonézu. Zatímco my si k hranolkám spokojeně dávali správnou omáčku, Láďa si vesele nabíral máslo, aniž by tušil svůj omyl. Když mu došlo, co vlastně jí, jeho překvapený výraz nás všechny rozesmál – máslová svačinka se stala legendou výpravy. Takto naladění jsme pokračovali dál až vesnice Mysusæter na okraji národního parku Rondane.
Nazuli jsme skialpové lyže a vyrazili na cestu k jezeru Rondvatnet. Pohled na nekonečné bílé pláně a okolní vrcholky nám všem vyrážel dech – byl to úplně jiný zážitek než závodní shon. Na chatě nám dokonce naservírovali výtečnou tříchodovou večeři.
Noc na horské chatě Rondvassbu přinesla drobnou improvizaci. Venkovní teplota hluboko pod nulou a fakt, že toaleta byla ve vedlejší budově, odradily některé z nás od nočních výprav ven. A tak si vynalézavý Láďa pro jistotu připravil prázdný džbán, který posloužil jako provizorní noční „WC“ přímo na pokoji.
Ráno jsme se probudili do prudce větrného dne (přes 18 m/s a nárazový vítr ještě silnější). Naším cílem měl být vrchol Veslesmeden (2015 m) tyčící se nad krajinou. Část skupiny se již vydala směr k autu a Ondra s Petrem stoupali směr vrchol. S rostoucí nadmořskou výškou sílil vítr. Museli jsme uznat, že bezpečnost je přednější, a výstup kvůli silnému větru předčasně ukončit kousek pod vrcholem. I tak to byl parádní zážitek – vyšlápli jsme si slušnou část kopce, pokochali se výhledy na zimní norskou divočinu a užili si i sjezd.
Závěr
Poslední noc v Norsku jsme strávili na útulném statku u městečka Vinstra, kde byla připravena vyhřátá sauna. Ve středu nás čekala dlouhá cesta zpět domů. Shodli jsme se, že Birkebeinerrennet 2025 pro nás byl nezapomenutelným zážitkem.
A co dál? Už teď spřádáme plány na příští rok. Vypadá to, že v roce 2026 nás čeká další výzva – tentokrát zamíříme do Švýcarska na známý lauf Engadin La Diagonela. Pokud vše vyjde, tarzaní štafeta pokračuje a my zase společně vyrazíme za dalším dobrodružstvím na lyžích!
Birkebeinerrennet 2025 – výprava Tarzanklubu do Norska
Na cestě za další výzvou
Po loňském Vasově běhu ve Švédsku si Tarzanklub nemohl nechat ujít další legendární běžkařský závod. Volba padla na slavný Birkebeinerrennet 2025 v Norsku – 54 km dlouhý závod klasickou technikou s povinným 3,5 kg batohem na zádech jako připomínku historického příběhu Birkebeinerů. Naše výprava se skládala celkem z osmi členů. Část týmu zvolila pohodlnější leteckou dopravu do Osla, většina z nás však sedla do aut a vyrazila na sever už ve středu 12. března, abychom si kromě závodu užili i něco navíc.
Ve čtvrtek odpoledne jsme dorazili do Lillehammeru, kde jsme se setkali i s ostatními členy výpravy, kteří přiletěli letadlem. Vyzvedli jsme startovní čísla u registrace a ubytovali se v útulném domě pár kilometrů za olympijským městem.
Den závodu – Birkebeinerrennet 54 km
V sobotu 15. března nadešel hlavní den – legendární Birkebeinerrennet. Vstávali jsme ještě za tmy a v Lillehammeru nasedli na autobus, který nás spolu s dalšími stovkami natěšených lyžařů odvezl na start do městečka Rena. Počasí bylo chladné, ale ideální na závod. Na startu se objevil tradiční problém skoro všech závodů: nedostatek kadibudek, fronty byly nekonečné, a tak nezbylo než improvizovat v okolním lese jako mnozí další. I to patří k zážitkům ze startu.
Potkali jsme i pár známých tváří – na startu jsme zahlédli českou legendu dálkových běhů Stanislava Řezáče. Tenhle veterán skončil na 99. místě, ale připomněli jsme si, že Birken v minulosti dokonce čtyřikrát vyhrál.
Na trati z Reny do Lillehammeru
Krátce po deváté hodině jsme vyrazili na trať s povinným 3,5kg batohem na zádech (na připomínku příběhu záchrany malého prince Håkona). Úvodní stoupání nám dalo zabrat, ale postupně jsme se rozhýbali a začali si to užívat. Po zdolání úvodních kopců jsme si nahoře užili nádherné výhledy na norskou zimní krajinu. Naštěstí panovalo mrazivé, ale slunečné počasí, takže stopa byla rychlá a sníh tvrdý. Velmi kvitujeme počet stop, po většinu závod bylo osm upravených stop vedle sebe, žádné tlačenice.
Trať vedla nádhernou zimní krajinou norských hor. Kolem 40. kilometru jsme dorazili do oblasti Sjusjøen. Atmosféra v Sjusjøenu nás doslova nakopla; podél trati stáli fandící Norové, bubnovali, mávali vlajkami a povzbuzovali každého z nás. Jejich nadšení nám vlilo novou energii do žil právě ve chvíli, kdy docházely síly. S vědomím, že do cíle už není daleko, jsme překonali i posledních pár kopců a také pár nástrah v podobě prudších zledovatělých sjezdů. Někteří z nás se o zrádnosti ledu přesvědčili doslova na vlastní kůži.
Do cíle v Lillehammeru jsme dorazili unavení, ale šťastní. Protnout cílovou pásku na stadionu Birkebeineren ve městě, které hostilo zimní olympijské hry 1994, byl ohromný pocit. V cíli na nás čekala zasloužená odměna v podobě originálního Birken odznaku. Všichni z naší výpravy jsme závod úspěšně dokončili. Pro některé z nás to dokonce znamenalo završení osobního „Grand Slamu Ski Classics“ – Jizerská 50, Marcialonga, Vasův běh a Birken.
Po závodě jsme si na oslavu připili. Unavení, ale plní euforie a dojmů jsme večer složili hlavy a dopřáli si vydatný odpočinek.
Skialpová výprava v Rondane
V neděli jsme se zastavili na oběd v městečku Otta. Při objednávání burgerů se odehrála menší humorná epizoda – Láďa si nabral plnou misku másla v domnění, že jde o majonézu. Zatímco my si k hranolkám spokojeně dávali správnou omáčku, Láďa si vesele nabíral máslo, aniž by tušil svůj omyl. Když mu došlo, co vlastně jí, jeho překvapený výraz nás všechny rozesmál – máslová svačinka se stala legendou výpravy. Takto naladění jsme pokračovali dál až vesnice Mysusæter na okraji národního parku Rondane.
Nazuli jsme skialpové lyže a vyrazili na cestu k jezeru Rondvatnet. Pohled na nekonečné bílé pláně a okolní vrcholky nám všem vyrážel dech – byl to úplně jiný zážitek než závodní shon. Na chatě nám dokonce naservírovali výtečnou tříchodovou večeři.
Noc na horské chatě Rondvassbu přinesla drobnou improvizaci. Venkovní teplota hluboko pod nulou a fakt, že toaleta byla ve vedlejší budově, odradily některé z nás od nočních výprav ven. A tak si vynalézavý Láďa pro jistotu připravil prázdný džbán, který posloužil jako provizorní noční „WC“ přímo na pokoji.
Ráno jsme se probudili do prudce větrného dne (přes 18 m/s a nárazový vítr ještě silnější). Naším cílem měl být vrchol Veslesmeden (2015 m) tyčící se nad krajinou. Část skupiny se již vydala směr k autu a Ondra s Petrem stoupali směr vrchol. S rostoucí nadmořskou výškou sílil vítr. Museli jsme uznat, že bezpečnost je přednější, a výstup kvůli silnému větru předčasně ukončit kousek pod vrcholem. I tak to byl parádní zážitek – vyšlápli jsme si slušnou část kopce, pokochali se výhledy na zimní norskou divočinu a užili si i sjezd.
Závěr
Poslední noc v Norsku jsme strávili na útulném statku u městečka Vinstra, kde byla připravena vyhřátá sauna. Ve středu nás čekala dlouhá cesta zpět domů. Shodli jsme se, že Birkebeinerrennet 2025 pro nás byl nezapomenutelným zážitkem.
A co dál? Už teď spřádáme plány na příští rok. Vypadá to, že v roce 2026 nás čeká další výzva – tentokrát zamíříme do Švýcarska na známý lauf Engadin La Diagonela. Pokud vše vyjde, tarzaní štafeta pokračuje a my zase společně vyrazíme za dalším dobrodružstvím na lyžích!