Report trochu netradičně, trochu s nadhledem, méně sportovně aneb pohledem a pocity jedné účastnice něžného pohlaví, která se s Tarzany na expedici vydala poprvé…
- etapa: Brno – Bystřice nad Pernštejnem, 101 km, převýšení přes 2200 m
Byl to prostě mazec… Moje kolo s terénem moc nekamarádí. A já také ne. A že ho dnes bylo - tak 70 na 30 asfaltu. Kopce vyloženě nekonečné. Ufff. A batoh na zádech otravný bonus. Ano, už párkrát jsem stovku na kole ujela, ale dnes jsem opravdu netušila, do čeho jdu. Chtěla jsem večer na hotelu napsat delší report, ale energie na něj mi chyběla. Naštěstí euforie ze zvládnutí etapy byla silnější, než touha zabalit to a jet druhý den domů vlakem.
Ale byla to krása! Parádní cyklistický trénink kopečků…. Po startovní fotce v Brně před hotelem začínáme rovnou výšlapem na kopec nad město. Jo, to se dalo asi čekat. Je mi vedro, oblečení jsem tradičně neodhadla, ale neodsvlékám se jediná. I kluci sundávají své vrstvy oblečení. Cesta pokračuje zvlněným terénem lesní zpevněnou cestou. Trenér pořád ladí navigaci. Trochu mi mrznou ruce…. Blížíme se k Moravskému krasu. Před námi se otevřou skály a my vjíždíme do jejich náručí. Nádhera. Jen zima je najednou větší hluboko ve skalách podél Punkvy. Fotka u lodiček u Punkevních jeskyní a pokračovat dál přes krásné městečko Sloup. Fotku nestíhám. A sranda končí. Čeká nás několikakilometrové stoupání. Trochu machruju a klukům ujedu. Ale i na mě dojde, když mi dojde (energie). Nahoru, dolů, nahoru, dolů… nádherné výhledy do krajiny umocněné pocity, že přes údolí se zase musíme vydrápat dál do kopců naproti. Postupně nám energie dochází všem, ale aspoň dobrá nálada nás neopouští. Přijdou místa, kdy je efektivnější kolo vést, než pomalu šlapat. My tam snad nedošlapeme, kopce nekonečné... Za každou zatáčkou už vždycky tajně doufám, že budu na vrcholu… a pořád nic. Naštěstí trenér ví, jak na nás, takže do cíle dojíždíme parádním sjezdem a útrapy dne jsou zapomenuty. A protože mi chybí kousek do stovky, kroužím ještě s Láďou nadšeně po městě, aby ta stovka konečně pípla.
- etapa: Bystřice nad Pernštejnem – Pardubice, 97 km, přes 1300 m převýšení
Po nočním mejdánku ráno venku namrznutá jinovatka, hlava lehce bolí a zbytek těla ještě více. I když sluníčko krásně svítí, mám chuť zalézt zpět na hotel do postele, než znovu sednout na kolo a vyjet.
Přestože jsou asi 3 stupně nad nulou, když vyjíždíme, ani se moc neoblékám, jen zimní rukavice, protože pořádné kopečky nás čekají hned na začátku. Uffff, to bude náročný. Únava ze včerejší etapy je vidět na všech ... Naštěstí dnešní slibovaná trasa má být jednodušší, tu včerejší bych znovu jet opravdu nechtěla.
Cesta přes Žďárské vrchy příjemně utíká, oproti včerejšku ubyl terén a přibyl asfalt - to jsem opravdu ráda.
V poledne zhruba po 45 km stavíme na oběd v Hlinsku Pod sjezdovkou. Po vynikající masové směsi s bramboráčkem a jedním pivem nám vstřícný pan majitel ukazuje hotelové wellness. Teeeeda - naprostá bomba. Hned padne návrh etapu ukončit a všechny sauny vyzkoušet. Morálka týmu, zejména některých členů, se rapidně zhoršila. Ještě cestou padají návrhy otočit to a vrátit se (mimochodem, ty návrhy se opakují i při čekání na vlak v Pardubicích, když odjížděl vlak směr Hlinsko).
Při pohledu na profil trati by nás po obědě měly očekávat už jen cesty z kopce, tak si beru dres pod bundu a opět zimní rukavice, protože venku je i přes polojasnou oblohu opravdu chladno. Avšak nekoná se. Kopce se otočily proti nám a já jsem chvílemi zpocená jak "vrata od chlíva". Sice sem tam nějaký pěkný sjezdík přijde, ale vzápětí je vystřídaný nečekaným stoupáním. Ne, přece nepojedeme pořád z kopce, že. Vždyť musíme přejet přes Železné hory.
Poslední kilometry se země nakonec opravdu narovnala a placka okolo Pardubic je tu pro nás. Kluci nasadí slušné tempo po rovince, ale všichni už jedou dost na morál - je to najednou nuda jen šlapat a blížit se k perníkářskému městečku.
V Pardubicích závěrečné foto, pivko, počkat na vláček a hurá domů.
Úžasná expedice to byla. Díky, Tarzani, že jste mě vzali mezi sebe.
Report trochu netradičně, trochu s nadhledem, méně sportovně aneb pohledem a pocity jedné účastnice něžného pohlaví, která se s Tarzany na expedici vydala poprvé…
Byl to prostě mazec… Moje kolo s terénem moc nekamarádí. A já také ne. A že ho dnes bylo - tak 70 na 30 asfaltu. Kopce vyloženě nekonečné. Ufff. A batoh na zádech otravný bonus. Ano, už párkrát jsem stovku na kole ujela, ale dnes jsem opravdu netušila, do čeho jdu. Chtěla jsem večer na hotelu napsat delší report, ale energie na něj mi chyběla. Naštěstí euforie ze zvládnutí etapy byla silnější, než touha zabalit to a jet druhý den domů vlakem.
Ale byla to krása! Parádní cyklistický trénink kopečků…. Po startovní fotce v Brně před hotelem začínáme rovnou výšlapem na kopec nad město. Jo, to se dalo asi čekat. Je mi vedro, oblečení jsem tradičně neodhadla, ale neodsvlékám se jediná. I kluci sundávají své vrstvy oblečení. Cesta pokračuje zvlněným terénem lesní zpevněnou cestou. Trenér pořád ladí navigaci. Trochu mi mrznou ruce…. Blížíme se k Moravskému krasu. Před námi se otevřou skály a my vjíždíme do jejich náručí. Nádhera. Jen zima je najednou větší hluboko ve skalách podél Punkvy. Fotka u lodiček u Punkevních jeskyní a pokračovat dál přes krásné městečko Sloup. Fotku nestíhám. A sranda končí. Čeká nás několikakilometrové stoupání. Trochu machruju a klukům ujedu. Ale i na mě dojde, když mi dojde (energie). Nahoru, dolů, nahoru, dolů… nádherné výhledy do krajiny umocněné pocity, že přes údolí se zase musíme vydrápat dál do kopců naproti. Postupně nám energie dochází všem, ale aspoň dobrá nálada nás neopouští. Přijdou místa, kdy je efektivnější kolo vést, než pomalu šlapat. My tam snad nedošlapeme, kopce nekonečné... Za každou zatáčkou už vždycky tajně doufám, že budu na vrcholu… a pořád nic. Naštěstí trenér ví, jak na nás, takže do cíle dojíždíme parádním sjezdem a útrapy dne jsou zapomenuty. A protože mi chybí kousek do stovky, kroužím ještě s Láďou nadšeně po městě, aby ta stovka konečně pípla.
Po nočním mejdánku ráno venku namrznutá jinovatka, hlava lehce bolí a zbytek těla ještě více. I když sluníčko krásně svítí, mám chuť zalézt zpět na hotel do postele, než znovu sednout na kolo a vyjet.
Přestože jsou asi 3 stupně nad nulou, když vyjíždíme, ani se moc neoblékám, jen zimní rukavice, protože pořádné kopečky nás čekají hned na začátku. Uffff, to bude náročný. Únava ze včerejší etapy je vidět na všech ... Naštěstí dnešní slibovaná trasa má být jednodušší, tu včerejší bych znovu jet opravdu nechtěla.
Cesta přes Žďárské vrchy příjemně utíká, oproti včerejšku ubyl terén a přibyl asfalt - to jsem opravdu ráda.
V poledne zhruba po 45 km stavíme na oběd v Hlinsku Pod sjezdovkou. Po vynikající masové směsi s bramboráčkem a jedním pivem nám vstřícný pan majitel ukazuje hotelové wellness. Teeeeda - naprostá bomba. Hned padne návrh etapu ukončit a všechny sauny vyzkoušet. Morálka týmu, zejména některých členů, se rapidně zhoršila. Ještě cestou padají návrhy otočit to a vrátit se (mimochodem, ty návrhy se opakují i při čekání na vlak v Pardubicích, když odjížděl vlak směr Hlinsko).
Při pohledu na profil trati by nás po obědě měly očekávat už jen cesty z kopce, tak si beru dres pod bundu a opět zimní rukavice, protože venku je i přes polojasnou oblohu opravdu chladno. Avšak nekoná se. Kopce se otočily proti nám a já jsem chvílemi zpocená jak "vrata od chlíva". Sice sem tam nějaký pěkný sjezdík přijde, ale vzápětí je vystřídaný nečekaným stoupáním. Ne, přece nepojedeme pořád z kopce, že. Vždyť musíme přejet přes Železné hory.
Poslední kilometry se země nakonec opravdu narovnala a placka okolo Pardubic je tu pro nás. Kluci nasadí slušné tempo po rovince, ale všichni už jedou dost na morál - je to najednou nuda jen šlapat a blížit se k perníkářskému městečku.
V Pardubicích závěrečné foto, pivko, počkat na vláček a hurá domů.
Úžasná expedice to byla. Díky, Tarzani, že jste mě vzali mezi sebe.