Letošní ročník Cyklošumu pojatý vcelku netradičně a prodloužený na tři dny…
Výjimečná situace u příležitosti oslavy kulatin trenéra Jirky, Jirky Košulky a Ládi Mikeše si letos vyžádala prodloužení Cyklošumu na tři dny. Akce krásná a povedená. Ale bohužel odvedla ze startu pár slabších jedinců, kteří se rozhodli zúčastnit jen oslavy namísto projetí obvyklých dvou etap.
Ročník 2021 připadl až na poslední říjnový víkend. Přesto nás na Šumavě nečekal první sníh, jak jsme se možná trochu obávali, ale naopak nádherné, slunečné, podzimní dny a Šumava v plné své kráse. Páteční ráno nás přivítalo trochu mrazivě, ale namrzlá jinovatka se třpytila v ranním slunci a šimrající sluneční paprsky slibovaly krásný podzimní den. Oproti loňské ryze chlapské partě se letos dámy nedaly zahanbit a v počtu dvou ku šesti se vydaly zdolat společně se silnějším pohlavím trasu z Bělé do Železné Rudy dlouhou 105 km a zpět.
Po přejezdu přes Lipno nás čekalo hned první stoupání k Schwarzenberskému kanálu. Je potřeba zkřehlé svaly rozehřát. U kanálu se skupinka postupně trochu roztrhala, aby se poté na Knížecích Pláních všichni sešli na malé svačince. Jen Pepa neodolal a místo polévky si objednal rovnou pořádnou porci kuřete na paprice. Chudák trenér se na to nemohl koukat a se slovy, že z toho děláme školní výlet, šlapal raději napřed. Před námi stoupání na Bučinu a z ní na Černou horu, nejvyšší vrchol dnešního dne. Jen kochat se výhledy na krásy hor není u Tarzanů zvykem. Když si tedy „dáma v růžovém“ dovolila zastavit na rychlou fotku do cykloalba, ostatní už jí ukazovali záda.
Z Černé hory následoval parádní sjezd až na Modravu. Nekontrolování trenérem, který se vydal napřed, neodolali někteří z nás zastávce na jedno malé točené v modravském pivovaru a pochutnali jsme si na místní zelňačce.
Fyzičku vždy prověří poslední nejdelší stoupání na Hůrku a Debrník (přes 8 km), které se jede již tradičně jako měřený úsek. Letos nejrychlejší čas zajel Vláďa Biener s časem 41:42…. Láďův loňský rekord trati zůstal zatím nepokořen. Letos ani pohled na Blanky zadek před sebou ho nepřiměl zrychlit a skončil až na 3. místě.
Večer na penzionu Alfa se nesl ve znamení oslav, příjemné zábavy i Pepovy harmoniky. Nechyběly dorty ani dárky a překvapení pro oslavence. Protože ráno nás čekal volnější program, večerka se dosti protáhla a zdraví oslavenců bylo náležitě zapito.
V sobotu se klub Tarzanů rozšířený o účastníky oslavy rozdělil na dvě skupinky – cyklo a pěší. Cykloetapa 50 km do Rakouska se vydařila, jen Vláďa musel řešit defekt. Naštěstí se i o víkendu podařilo sehnat fungující cykloservis ke koupi nového pláště. Trenér Jirka se Zdendou si při kole spokojeně zaplavali své 3 km a „turisti“ pokořili Pancíř i Špičák. Špičák přímo černou sjezdovkou nahoru, čímž své, dle trenéra „procházce“, dali aspoň trochu tarzanský punc, protože převýšení 750 m na 15 km se prostě počítá. Večerní sauna na regeneraci bodla všem.
Nedělní zpáteční etapa startovala po změně na zimní čas již v osm ráno, abychom zvládli za světla dojet zpět do Bělé u Lipna. Původní sestava se navíc rozrostla o Lenku Lodrovou, kterou si vzal pod svá křídla trenér a uzpůsobil lehce jejich zpáteční trasu Lenky možnostem. I Blanka s Lenkou M. si trochu trasu vyladily k obrazu svému, když se dobrovolně vzdaly terénního stoupání na Polom a daly přednost asfaltu přes vesnice. Jejich odklon z trasy ale bohužel neunikl pozornosti trenéra, čímž si holky vysloužily trestné body. Budiž k jejich dobru, že obě nejely na horských kolech jako zbytek expedice.
Po malém obědě na Horské Kvildě následovala rychlá část nedělní etapy, kterou ale po pár km vystřídal výživný výjezd přes rozmáčenou louku a drsným terénem až na Vyhlídku Václava Hrubého na Žlebském vrchu. Přestože holky pro sebe lobovaly za neterénní trasu a objetí kopce, díky navigační chybě zůstaly s kluky na původní trase. A jak poznamenal Láďa, ani při funění do kopce moc nedržkovaly. Ale on funěl i vtipálek Láďa, tak možná jen to tiché nadávání neslyšel.
Pak už jen poslední výšlap na Žlebský kopec a hurá máknout rychle až do Bělé. Zbývající kilometry se strh nelítostný boj o přední pozice, čímž všichni ukázali, že síly mají i po téměř stovce kilometrů dostatek.
Do Bělé jsme dorazili za světla a než jsme stihli nasednout do aut směr domov, dorazil i trenér s Lenkou L.
Letošní ročník Cyklošumu pojatý vcelku netradičně a prodloužený na tři dny…
Výjimečná situace u příležitosti oslavy kulatin trenéra Jirky, Jirky Košulky a Ládi Mikeše si letos vyžádala prodloužení Cyklošumu na tři dny. Akce krásná a povedená. Ale bohužel odvedla ze startu pár slabších jedinců, kteří se rozhodli zúčastnit jen oslavy namísto projetí obvyklých dvou etap.
Ročník 2021 připadl až na poslední říjnový víkend. Přesto nás na Šumavě nečekal první sníh, jak jsme se možná trochu obávali, ale naopak nádherné, slunečné, podzimní dny a Šumava v plné své kráse. Páteční ráno nás přivítalo trochu mrazivě, ale namrzlá jinovatka se třpytila v ranním slunci a šimrající sluneční paprsky slibovaly krásný podzimní den. Oproti loňské ryze chlapské partě se letos dámy nedaly zahanbit a v počtu dvou ku šesti se vydaly zdolat společně se silnějším pohlavím trasu z Bělé do Železné Rudy dlouhou 105 km a zpět.
Po přejezdu přes Lipno nás čekalo hned první stoupání k Schwarzenberskému kanálu. Je potřeba zkřehlé svaly rozehřát. U kanálu se skupinka postupně trochu roztrhala, aby se poté na Knížecích Pláních všichni sešli na malé svačince. Jen Pepa neodolal a místo polévky si objednal rovnou pořádnou porci kuřete na paprice. Chudák trenér se na to nemohl koukat a se slovy, že z toho děláme školní výlet, šlapal raději napřed. Před námi stoupání na Bučinu a z ní na Černou horu, nejvyšší vrchol dnešního dne. Jen kochat se výhledy na krásy hor není u Tarzanů zvykem. Když si tedy „dáma v růžovém“ dovolila zastavit na rychlou fotku do cykloalba, ostatní už jí ukazovali záda.
Z Černé hory následoval parádní sjezd až na Modravu. Nekontrolování trenérem, který se vydal napřed, neodolali někteří z nás zastávce na jedno malé točené v modravském pivovaru a pochutnali jsme si na místní zelňačce.
Fyzičku vždy prověří poslední nejdelší stoupání na Hůrku a Debrník (přes 8 km), které se jede již tradičně jako měřený úsek. Letos nejrychlejší čas zajel Vláďa Biener s časem 41:42…. Láďův loňský rekord trati zůstal zatím nepokořen. Letos ani pohled na Blanky zadek před sebou ho nepřiměl zrychlit a skončil až na 3. místě.
Večer na penzionu Alfa se nesl ve znamení oslav, příjemné zábavy i Pepovy harmoniky. Nechyběly dorty ani dárky a překvapení pro oslavence. Protože ráno nás čekal volnější program, večerka se dosti protáhla a zdraví oslavenců bylo náležitě zapito.
V sobotu se klub Tarzanů rozšířený o účastníky oslavy rozdělil na dvě skupinky – cyklo a pěší. Cykloetapa 50 km do Rakouska se vydařila, jen Vláďa musel řešit defekt. Naštěstí se i o víkendu podařilo sehnat fungující cykloservis ke koupi nového pláště. Trenér Jirka se Zdendou si při kole spokojeně zaplavali své 3 km a „turisti“ pokořili Pancíř i Špičák. Špičák přímo černou sjezdovkou nahoru, čímž své, dle trenéra „procházce“, dali aspoň trochu tarzanský punc, protože převýšení 750 m na 15 km se prostě počítá. Večerní sauna na regeneraci bodla všem.
Nedělní zpáteční etapa startovala po změně na zimní čas již v osm ráno, abychom zvládli za světla dojet zpět do Bělé u Lipna. Původní sestava se navíc rozrostla o Lenku Lodrovou, kterou si vzal pod svá křídla trenér a uzpůsobil lehce jejich zpáteční trasu Lenky možnostem. I Blanka s Lenkou M. si trochu trasu vyladily k obrazu svému, když se dobrovolně vzdaly terénního stoupání na Polom a daly přednost asfaltu přes vesnice. Jejich odklon z trasy ale bohužel neunikl pozornosti trenéra, čímž si holky vysloužily trestné body. Budiž k jejich dobru, že obě nejely na horských kolech jako zbytek expedice.
Po malém obědě na Horské Kvildě následovala rychlá část nedělní etapy, kterou ale po pár km vystřídal výživný výjezd přes rozmáčenou louku a drsným terénem až na Vyhlídku Václava Hrubého na Žlebském vrchu. Přestože holky pro sebe lobovaly za neterénní trasu a objetí kopce, díky navigační chybě zůstaly s kluky na původní trase. A jak poznamenal Láďa, ani při funění do kopce moc nedržkovaly. Ale on funěl i vtipálek Láďa, tak možná jen to tiché nadávání neslyšel.
Pak už jen poslední výšlap na Žlebský kopec a hurá máknout rychle až do Bělé. Zbývající kilometry se strh nelítostný boj o přední pozice, čímž všichni ukázali, že síly mají i po téměř stovce kilometrů dostatek.
Do Bělé jsme dorazili za světla a než jsme stihli nasednout do aut směr domov, dorazil i trenér s Lenkou L.